Existenciální a humanistická psychoterapie: Jak najít smysl života v terapii

Když přijdete k terapeutovi s depresí nebo úzkostí, čekáte obvykle na řešení problému. Chcete, aby vám někdo řekl, co dělat špatně, a jak to napravit. Existenciální a humanistická psychoterapie však funguje jinak. Neřeší jen symptomy. Snaží se pochopit hloubku vaší lidské zkušenosti. Tento přístup se ptá na otázky, které nás trápí od chvíle, kdy uvědomíme si svou konečnost: Proč jsem tady? Co mám dělat se svým životem? Jak žít se strachem ze smrti?

Na rozdíl od klasických metod, které často vycházejí z modelu „nemoc - léčba“, existenciální terapie vnímá utrpení jako přirozenou součást bytí člověka. Není to chyba ve vašem systému. Je to výzva, kterou musíte přijmout, abyste mohli skutečně žít. V tomto článku se podíváme na to, jak tento směr funguje, kdo jsou jeho klíčovými postavami a proč může být pro některé lidi právě tím správným nástrojem k nalezení stability.

Co je vlastně existenciální psychoterapie?

Existenciální psychoterapie je terapeutický směr zaměřený na základní aspekty lidského existence, jako je svoboda, odpovědnost, izolace a smrt. Nelze ji snadno zařadit do jedné krabice, protože čerpá z filozofie stejně jako z klinické praxe. Zrodila se z myšlenek filozofů jako Søren Kierkegaard, Martin Heidegger a Karl Jaspers, kteří zkoumali podstatu lidského života. Do psychologické praxe ji pak přivedli lékaři a psychoanalytici, kteří cítili, že tradiční freudovský model nezahrnuje celou šíři lidské zkušenosti.

Hlavním představitelem tohoto směru v moderní době je americký psychiatr Irvin D. Yalom. Ve své knize *Existenciální psychoterapie* (která vyšla v češtině u nakladatelství PORTÁL) definoval čtyři velké témata, která tvoří páteř této terapie. Jsou to univerzální konstanty, se kterými se musí vyrovnat každý člověk, bez ohledu na kulturu nebo společenský status.

• Smrt: Úvědomění si vlastní konečnosti generuje úzkost, ale také může motivovat k plnohodnotnému životu.
• Svoboda a odpovědnost: My jsme architekty svého života. To zní povzbuzujícím, ale nese s sebou tíhu zodpovědnosti za každé rozhodnutí.
• Existenciální izolace: Hluboký pocit osamělosti, který nelze zcela odstranit ani nejtěsnějšími vztahy. Jsme oddělení od ostatních naší vlastní subjektivitou.
• Přítomnost smyslu: Potřeba najít význam ve světě, který sám o sobě žádný předepsaný smysl nemá.

Terapeut v tomto přístupu není autoritativním expertem, který má všechny odpovědi. Je to spíše průvodce, který jde vedle klienta. Terapeutický vztah je chápán jako autentické „setkání“ dvou lidí. Právě upřímnost a přítomnost terapeuta pomáhají klientovi cítit se méně sám ve svých bojích.

Humanistická psychologie a logoterapie Viktora Frankla

Existenciální přístup často splývá s humanistickou psychologií, která zdůrazňuje potenciál člověka ke změně a růstu. Zatímco existencialismus se soustředí na stinné stránky existence (smrt, prázdnota), humanismus se dívá na schopnost člověka tyto výzvy překonat. Klíčovou postavou spojující tyto dva světy je rakouský neurolog a psychiatr Viktor Frankl.

Logoterapie je terapeutický směr založený na přesvědčení, že hlavní motivační silou člověka je touha po smyslu. Frankl tento směr vypracoval na základě svých zkušeností z koncentračních táborů, kde pozoroval, že ti, kteří měli důvod žít (například láska k rodině nebo nedokončená práce), měli větší šanci přežít. Logoterapie tedy nepovažuje smysl za něco, co si člověk vymyslí, ale za něco, co mu život nabízí a on jej musí objevit.

Frankl rozlišoval tři způsoby, jak lze smysl života nalézt:

1. Tvůrčí hodnoty: Přispět do světa skrze práci, umění nebo čin.
2. Zážitkové hodnoty: Zažít krásu přírody, umění nebo lásku k druhému člověku.
3. Hodnoty postoje: Když už nemůžeme měnit situaci (například při nevyléčitelné nemoci), můžeme zvolit svůj postoj k ní. I v nejhorších podmínkách máme svobodu rozhodnout se, jak budeme reagovat.

Pro mnoho klientů je tento pohled osvobozující. Místo toho, aby se ptali „Proč se mi to dělá?", začnou se ptát „Co po mně tento život chce?". Posun od oběti k aktivnímu hledači smyslu je jádrem logoterapeutického přístupu.

Jak se liší od jiných terapeutických směrů?

Abychom pochopili specifika existenciální terapie, musíme ji porovnat s jinými běžnými metodami. Například Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) se zaměřuje na identifikaci a změnu dysfunkčních myšlenkových vzorců. Pokud máte fobii, KBT vám pomůže ji překonat pomocí expozice. Je to efektivní, rychlé a dobře měřitelné.

Existenciální terapie se však neptá, jak odstranit úzkost, ale co tato úzkost znamená. Ptá se: „Co se bojíš ztratit? Co ti říká tvůj strach o tom, co pro tebe důležité?“ Zatímco KBT pracuje s „jak“, existenciální terapie pracuje s „proč“ a „kdo jsi". Není to nutně lepší nebo horší metoda, ale řeší jinou vrstvu problému.

Dalším důležitým rozdílem je přístup k minulosti. Zatímco psychoanalýza hledá kořeny problémů v dětství, existenciální terapie věří, že i když nás minulost formovala, naše budoucnost je otevřená. Jsme definováni tím, čím se chceme stát, nikoliv jen tím, čím jsme byli.

Pro koho je tento přístup vhodný?

Existenciální psychoterapie není pro každého. Lidé, kteří potřebují rychlé řešení akutního problému (například panická ataka nebo specifická fobie), mohou být zklamáni, protože tento směr nenabízí manuály ani rychlé fixy. Podle dat Asociace psychologických poraden ČR z roku 2022 využívá pouze 12 % klinických psychologů existenciální přístup jako hlavní metodu. Často se však integruje do jiných směrů.

Tento přístup je však mimořádně účinný pro lidi, kteří procházejí tzv. existenciální krizí. Patří mezi ně:

• Lidé po ztrátě: Smrt blízké osoby, rozvod, ztráta zaměstnání. Tyto události narušují náš svět a nutí nás ho znovu sestavit.
• Pacienti s vážným onemocněním: Konfrontace s vlastní smrtností vyžaduje prostor pro zpracování strachu a hledání smyslu i v bolesti.
• Lidé v životním přechodu: Tzv. krize středního věku, odchod do důchodu nebo období po odchodu dětí z domova. Otázka „A teď co?“ je čistě existenciální.
• Tvořiví lidé a intelektuálové: Ti, kteří přirozeně reflektují svou pozici ve světě a hrají si s filosofií bytí.

Je důležité upozornit na rizika. Terapeuti varují, že existenciální konfrontace může být pro lidi s nestabilními poruchami osobnosti nebo těžkou deprezí nebezpečná. Pokud je člověk již na hraně propadu, konfrontace s tím, že „nikdo mu neporadí a je sám zodpovědný“, může vést k eskalaci úzkosti. Proto je klíčové, aby terapeut měl dostatek zkušeností a často kombinuje existenciální prvky s humanistickým přístupem Carla Rogera, který poskytuje bezpečný a přijímající rámec.

Praxe v České republice: Ceny, vzdělávání a dostupnost

V českém prostředí se existenciální psychoterapie rozvíjí pomalu, ale stabilně. Největší centrami jsou Praha a Brno, kde sídlí vysoké školy nabízející specializované kurzy. Například Pražská vysoká škola psychosociálních studií nabízí dvouletý certifikovaný kurz, který stojí kolem 48 500 Kč a zahrnuje 240 hodin výuky. Je to investice, která odráží náročnost studia filozofického rámce a supervize.

Pro klienty je situace jiná. Průměrná cena jedné hodiny existenciální psychoterapie v ČR se pohybuje kolem 950 Kč, což je mírně nad průměrem standardní psychoterapie (cca 825 Kč). Tato služba je převážně placena ze soukromých prostředků, protože veřejné zdravotní pojišťovny v ČR hradí primárně kratší, strukturálnější formy terapie (jako je KBT) indikované psychiatrem.

Profesionální komunita, reprezentovaná například Českou společností existenciální psychoterapie (SEVT), usiluje o větší uznání tohoto směru. V posledních letech roste zájem o integraci existenciálních témat do moderních přístupů, jako je akceptačně-kommitmentová terapie (ACT) nebo mindfulness. Tyto metody pomáhají klientům přijmout jejich bolest místo boje proti ní, což je v souladu s existenciální filozofií.

Co můžete očekávat v terapii?

Pokud se rozhodnete pro existenciálního terapeuta, připravte se na dialog, který může být intenzivní. Nebude vás posílat s úkoly cvičit relaxační techniky (alespoň ne jako hlavní cíl). Místo toho budete mluvit o vašich strasích, snech, vztazích a pocitech prázdnosti.

Terapeut bude používat techniku zvanou fenomenologický přístup. To znamená, že se snaží vidět svět vašimi očima, bez soudů a předpojatostí. Bude vás vybízet k tomu, abyste se podívali na své životní volby. Možná zjistíte, že jste celý život žili podle očekávání rodičů a nikdy jste nezkusili to, co opravdu chcete. To může být bolestivé, ale také velmi osvobozující.

Clíčovým momentem bývá přijetí „existenciální úzkosti“. Uvědomíte si, že život nemá automatický smysl, který vám někdo dal. Musíte si ho vytvořit sami. To může znést strašidelně, ale zároveň dává nesmírnou moc. Vy jste autorem svého příběhu. A to je poselství, které nesou jak Irvin Yalom, tak Viktor Frankl.