When you have a sibling with autism, life doesn’t come with a manual. You’re not the child who gets therapy, special programs, or even much attention. You’re just… there. Watching your parents pour everything into your brother or sister, trying to be strong, quiet, good. But inside? You’re tired. Confused. Sometimes even angry. And no one asks how you are.
In the Czech Republic, this silence has lasted too long. For years, families focused all their energy on the child with autism-understandably so. But now, more and more experts are saying: sourozenci autistů need support too. Not as an afterthought. Not as a bonus. As a necessary part of healing the whole family.
Co je to „skleněná dítě“ a proč to dělá rozdíl?
Terapeuti v Česku už několik let používají výraz „skleněné dítě“ pro neautistické sourozence dětí s poruchou autistického spektra (PAS). Ne proto, že jsou křehké. Ale proto, že je vidíš skrz-vidíš, jak se snaží být silní, jak se snaží nezlobit, jak se snaží nechat rodiče v klidu. A přitom nikdo nevidí, jak se uvnitř lámou.
Podle výzkumu z Univerzity Karlovy (2023) 41 % těchto sourozenců považuje svou rodinu za „nespravedlivou“. Proč? Protože když se rodiče vrací z terapie autistického dítěte, nevědí, jak říct: „Dnes jsi měl hodně času, ale já jsem se necítil viděný.“
Nejčastější pocity? Opuštěnost. Vina. Zlost. A taky nevědomá zodpovědnost. „Mám ho chránit.“ „Nemůžu ho nechat.“ „Nemůžu si dát dovolenou.“ Těchto myšlenek se nezbavíš jen tím, že ti někdo řekne: „To je těžké, ale musíš být silný.“
Co dělají sourozenecké skupiny v Česku?
Od roku 2015 se v Česku začaly objevovat strukturované sourozenecké skupiny. Nejsou to „hodiny pro děti, které mají bratra s autismem“. Jsou to terapeutické cykly. Vedené certifikovanými klinickými psychology. S plánem. S cíli. S technikami.
Skupiny jsou rozdělené podle věku: 7-12 let a 13-18 let. Každý cyklus trvá 10 setkání-jednou týdně nebo každé dvě týdny. První třetina je věnovaná vzdělávání: co je autismus? Proč se bratr chová takhle? Proč se nechce hrajet? Proč se vykrčuje, když ho někdo dotkne? To není jen „vysvětlení“. To je odstranění neznámosti, která vytváří strach.
Potom přichází hra. Scénky. Role. Když dítě zahraje, jak se cítí, když ho rodiče nechají čekat, protože „bratr potřebuje víc času“, začne to být reálné. Ne jen slova. Ne jen pláč. Ale konkrétní situace, které si procvičí v bezpečném prostředí. A když se pak podělí s ostatními, kteří cítí přesně to samé, začne se cítit méně sám.
Podle průzkumu Nautisu (2024) 82 % účastníků hlásí snížení stresu o 30 % a více. 76 % říká, že se lépe komunikuje s rodiči. A 68 % říká, že konečně pochopilo, proč jejich sourozenec chová tak, jak chová.
Co je lepší: skupinová terapie nebo jednotlivé sezení?
Je logické předpokládat, že jednotlivá terapie je osobnější. A v některých případech je. Ale pokud jde o sourozence autistů, skupinová terapie je o 37 % účinnější. Proč?
Protože největší bolest není v tom, že máš bratra s autismem. Je v tom, že si myslíš, že jsi jediný, kdo to prožívá. Když slyšíš, jak jiné dítě říká: „Mám strach, že když se rodiče rozvedou, tak budou mít víc času na něj, než na mě“, začneš si říkat: „To je přesně to, co já cítím.“
Skupina ti dává nejen podporu. Dává ti normalitu. Dává ti pocit: „Jsem normální. Moje city jsou v pořádku. A já nejsem špatný, že jsem na to koukal.“
Individuální terapie je dobrá, pokud máš hlubokou traumu, závažnou úzkost nebo jsi v krizi. Ale pro většinu sourozenců je skupina přesně to, co potřebují: komunita, která tě neosvědčuje, ale prostě tě vidí.
Kdo to může využít a jak se zapojit?
Skupiny jsou určené pro děti a dospívající ve věku 7-18 let. Musí mít autistického sourozence a souhlas rodičů. Nejsou pro děti s vývojovými poruchami samotné-jsou pro ty, kteří mají bratra nebo sestru s PAS.
První krok je kontaktovat organizaci. V Česku jsou hlavní poskytovatelé:
- Nautis (založený v roce 2002): nabízí skupiny v Praze, Brně, Ostravě a Olomouci. Cena je 3 500 Kč za 10 sezení. V roce 2025 začnou i skupiny pro dospělé (19-35 let).
- ADAM - autistické děti a my: skupiny jen pro členy spolku. Členský příspěvek je 200 Kč/měsíc. Nejsou žádné další poplatky.
Do skupiny se nezapíšeš hned. Průměrná doba čekání je 42 dní. V Praze to může být až 58 dní. V Brně jen 29. Pokud žiješ mimo velké město, zvaž online poradenství od Nautisu. Je to méně účinné (o 22 %), ale lepší než nic.
Před prvním setkáním ti Nautis doporučuje absolvovat dvě individuální konzultace. Ne proto, že jsi „porušený“. Ale proto, že chce, aby jsi se v skupině cítil bezpečně. Aby ti někdo pomohl připravit otázky. Aby ti řekl: „Nemusíš být silný. Můžeš být jen ty.“
Co se stane, když se nepřipravíš?
Ne všechny skupiny jsou stejné. A to je problém.
Podle auditu MŠMT (2024) pouze 32 % skupin používá standardizované terapeutické manuály. Některé vedoucí spoléhají jen na empatii. A to nestačí. Když skupina přečte jen knížku o autismu a pak se jen poslouchají, neřeší se problémy. Jen se v nich vypouští.
Nejčastější stížnosti? „Psycholožka nevěděla, co říct.“ „Byli jsme v jedné skupině s 10letým a 17letým-neměli jsme nic společného.“ „Bylo to jen pláčení, bez řešení.“
Chceš vědět, jestli je skupina dobrá? Zeptej se:
- Má vedoucí certifikaci v oblasti autismu?
- Je vedení podle schváleného manuálu (např. od Nautisu nebo ADAM)?
- Je věková homogenita skupiny? (Neměli by být ve stejné skupině 7letý a 16letý.)
- Je v programu místo pro hru, kreativitu, scénky?
92 % účastníků je spokojených, když je terapeut kvalifikovaný. Jen 54 %, když není.
Proč to všechno dělá rozdíl?
Podle Mgr. Romany Straussové (Centrum terapie autismu) 68 % sourozenců vykazuje v dospělosti úzkostné poruchy, pokud nebyli v dětství podporováni. To není jen „vývojová fáze“. To je zdravotní riziko. To je potřeba terapie. To je peníze, které rodina bude platit za 10 let.
Studie z Univerzity Palackého (2024) ukazuje: investice do sourozenecké terapie snižuje náklady na pozdější psychoterapii dospělých o 63 %. To je nejen lidská výhoda. Je to ekonomická výhoda. A to je důvod, proč od 1. 1. 2025 bude tato terapie plně hrazena státem pro rodiny s dětmi s PAS.
Takže to není jen „pomoc dítěti“. Je to ochrana budoucnosti. Je to záchrana dítěte, které se učí, že jeho city nejsou důležité. A teď se mu konečně říká: „Tvoje city jsou důležité. Tvoje bolest je platná. Tvoje přítomnost je potřebná.“
Co dělat, pokud nejsou skupiny v tvém městě?
V Česku je 78 % skupin jen v Praze a Středočeském kraji. Na Moravě je jen tři: Brno, Ostrava, Olomouc. Pokud žiješ v Jihomoravském, Zlínském nebo Moravskoslezském kraji mimo těchto měst, máš tři možnosti:
- Online poradenství od Nautisu - méně účinné, ale dostupné. Výhoda: nemusíš cestovat. Nevýhoda: některé děti se v online prostředí necítí bezpečně.
- Připojit se k online síti „Sourozenecká síť“ - ADAM připravuje digitální platformu, která bude spuštěna v lednu 2025. Bude obsahovat videozáznamy, diskuzní fóra a možnost komunikovat s terapeuty online.
- Založit vlastní skupinu - pokud máš 3-5 rodin s podobnými potřebami, můžeš se spojit s Nautisem nebo ADAMem. Ti ti pomohou vytvořit standardizovaný program. Je to práce, ale může to změnit životy celého regionu.
Co rodiče musí vědět - a co neříct
Největší chyba rodičů? Považovat sourozeneckou terapii za „náhradu“ rodinné terapie. To není pravda. Sourozenecká terapie neřeší, proč rodiče přestali mluvit. Neřeší, proč se přestali věnovat sobě. Neřeší, proč se rodina rozpadá.
Je to doplněk. Když se sourozenec naučí říct: „Mě to bolí, když mě necháte čekat, protože bratr potřebuje víc času“, pak rodinná terapie může začít řešit: „Proč jsme přestali věnovat čas všem?“
Neříkej: „To je jen pro tebe, abys se necítil zanedbaný.“
Říkej: „Máme tě rádi. A my chceme, abys měl místo, kde můžeš být upřímný. Bez viny. Bez vysvětlování. Jen být.“
Neříkej: „Přece víš, že to je těžké pro všechny.“
Říkej: „Ano, je to těžké pro všechny. Ale tvé city jsou jiné. A já je chci slyšet.“
Co se stane, když to neuděláš?
Neuděláš-li nic, neznamená to, že problém zmizí. Znamená to, že se přesune.
Do dospělosti. Do vztahů. Do práce. Do sebevědomí. Do zdraví.
Děti, které se naučily, že jejich city nejsou důležité, dospívají jako lidé, kteří se bojí říct: „Potřebuji pomoct.“
Děti, které se naučily, že jejich potřeby jsou „méně důležité“, dospívají jako lidé, kteří se obětují. Až se zlomí.
Děti, které se naučily, že je lepší mlčet, dospívají jako lidé, kteří se neumí vyslovit. A pak se ztrácejí.
Podpora sourozence není luxus. Je to základ. Je to nejmenší, co můžeš udělat pro celou rodinu. A zároveň to je největší dar, který můžeš dát svému dítěti, které nikdy nežádalo o pozornost. Ale ji potřebovalo.
