Podívejte se kolem sebe. V každé třídě, na každém pracovišti, v každém klubu je někdo, kdo se vyhýbá jídlu, počítá kalorie, zkouší závěsy a přesně ví, jak vypadat, aby ho nikdo neviděl. To není jen „chce být štíhlá“. To je mentální anorexie - vážná duševní porucha, která se nevyléčí tabletkami. A ani dietami. Ani nucenou výživou. Bez psychoterapie je to jen dočasné zastavení - až se to znovu rozbije.
Co je mentální anorexie skutečně?
Mentální anorexie není problém s jídlem. Je to problém s myšlenkami. Lidé s touto poruchou nevidí své tělo tak, jak je. Vidí ho příliš tlusté, příliš nezralé, příliš „špatné“. A to i když už jsou na hranici vyčerpání. Můžou být vážně nemocní, ale stále říkají: „Jsem ještě tlustá.“
Tato porucha se neobjeví náhodou. Vzniká postupně - často u dívek ve věku 14-18 let, ale už se objevuje i u chlapců a dospělých. V Česku trpí poruchami příjmu potravy 3-5 % populace. Z toho téměř 9 z 10 pacientek je ženy. A nejde jen o „výživový problém“. Je to komplexní stav, kde se spojují biologické, psychologické a sociální faktory. Někdo se začne omezovat kvůli stresu, jiný kvůli tlaku spolužáků, třetí kvůli tomu, že „nemůže být slabá“.
Co je zvláštní? Pacienti často odmítají, že mají problém. Říkají: „Jen jsem zdravá.“ Nebo: „Nemám potřebu jíst.“ To není odpor. To je součást onemocnění. V hlavě jim vzniká pevná přesvědčení, že jídlo je nepřátelé, že hlad je síla, že ztráta hmotnosti je úspěch. A tyto myšlenky jsou silné. Silnější než strach ze smrti.
Proč léky nestačí?
Možná jste slyšeli, že se mentální anorexie léčí antidepresivy. To je pravda - ale jen v případě, že pacient má zároveň deprese. A i pak to neřeší samotnou anorexii. Farmakoterapie může zmírnit úzkost nebo nespavost, ale nezmění to, proč se člověk bojí jíst.
Studie z roku 2003 ukazují: pacientky, které dostaly jen léky, dosáhly remise jen u 35 %. Když se přidala psychoterapie, vzrostla ta čísla na 65 %. Proč? Protože léky nezmění myšlenky. Psychoterapie ano.
Farmakoterapie je jako zastavení krvácení - ale ne odstraní nůž. A v případě mentální anorexie je nůž ve vaší hlavě. A ten musíte odstranit sami.
Psychoterapie - jak to vlastně funguje?
Psychoterapie není jen „hovor s odborníkem“. Je to strukturovaný, dlouhodobý proces, který se zaměřuje na přesně ty myšlenky, které vás drží v pasti.
Nejčastější a nejúčinnější forma je kognitivně behaviorální terapie (KBT). Co dělá? Pomáhá vám najít ty opakující se myšlenky - třeba: „Když sním sladké, budu tlustá.“ Nebo: „Jestli neztratím 2 kg, jsem neúspěšná.“ Terapeut vás naučí tyto myšlenky identifikovat, zpochybňovat a nahrazovat realistickými. Například: „Jídlo není morálka. Tělo potřebuje energii, ne aby bylo dokonalé.“
Sezení trvají 50 minut, obvykle jednou nebo dvakrát týdně. A nejde jen o „povídání“. Děláte domácí úkoly: zaznamenáváte, co jste jeli, jaké myšlenky vás to provázely, jak se cítili před a po jídle. To je těžké. Ale právě to mění mozek.
U mladistvých je klíčová rodinná terapie. Nejde jen o dítě. Celá rodina je v hře. Rodiče často nevědí, jak reagovat. Můžou přiměřeně stresovat, příliš se o dítě starat nebo naopak zatajovat problém. Terapeut vás učí, jak podporovat bez toho, abyste podporovali nemoc. Například: „Nechám dítě jíst, ale nebudu ho přesvědčovat, že je v pořádku.“
Typický program trvá minimálně 6 měsíců. První 2-3 měsíce jsou často hospitalizované - protože tělo musí být stabilizované, než se může začít pracovat na hlavě. Pokud je pacient příliš podvýživový, nemůže myslit jasně. Nemůže se naučit nové myšlenky. Tělo musí mít energii na změnu.
Co se stane, když psychoterapie chybí?
Představte si, že někdo má zlomenou nohu. Dostane bolestivou injekci, ale nezafixuje ji. Po týdnu si myslí, že je v pořádku. Ale kost se nezhojí. Až se zlomí znovu - a to hůře.
To je přesně situace s mentální anorexií bez psychoterapie. Nutriční podpora, nucená výživa, hospitalizace - všechno to je jen „zafixování zlomeniny“. Ale myšlenky, které ji způsobily, zůstávají. A v 85 % případů se porucha vrátí do dvou let.
Naopak - pacientky, které absolvují kompletní psychoterapeutický program, mají relaps jen u 35 %. To je rozdíl. To je výsledek.
Kde se v Česku léčí?
Je tu problém. V Česku je příliš málo míst, kde se to dělá správně. Existují pouze tři specializovaná centra, která poskytují komplexní péči: FN Brno, FN Motol v Praze a FN Olomouc. A všichni mají dlouhé čekací doby. Výživový poradce, klinický psycholog, psychiatra, internista - všichni musí pracovat společně. A to není snadné.
V Česku je jen 42 klinických psychologů specializovaných na poruchy příjmu potravy. Na 750 pacientů. Doporučený poměr je 1:200. To znamená, že každý čtvrtý pacient čeká měsíce, než dostane první sezení. A čekání může zhoršit stav.
V soukromém sektoru existují 4 centra - AdiCare, Psyche, AMBULANCE, Centrum PPP. Tam je možné začít rychleji, ale cena měsíčního programu je 25 000-35 000 Kč. A to nezahrnuje hospitalizaci, která může stát tisíce za den.
Co říkají ti, kdo to prožili?
Jedna 18letá dívka z centra AdiCare popisuje: „Když jsem začala KBT, myslela jsem, že to bude o tom, jak jíst více. Ale ne. Bylo to o tom, proč jsem se vůbec naučila jíst málo.“
Po půl roce měla BMI 18,54. Přidala sladká jídla do jídelníčku. Začala se smát. Měla partnera. Říkala: „Jídlo pro mě přestalo být problém.“
Ale ne všichni. Jeden anonymní příspěvek na fóru říká: „Psychoterapie trvala dva roky. Bez hospitalizace a výživné podpory byla neúčinná. Po každém sezení jsem přemýšlela, jak obejít terapeuta.“
Ten rozdíl je klíčový. Psychoterapie funguje jen, když je součástí celku. Když se tělo opětovně živí, když je rodina zapojena, když je tým na jednom místě.
Co se děje dnes - a co přijde?
Naštěstí se něco mění. Centrum AdiCare v roce 2023 spustilo nový program, který kombinuje KBT s tělesnou a uměleckou terapií. V pilotní studii ukázal o 15 % vyšší úspěšnost. Lidé, kteří kreslili, tančili, nebo pracovali s hlínou, lépe zpracovávali emoce, které jídlo vyvolávalo.
Prof. Raboch z Ústavu postgraduálního vzdělávání plánuje do roku 2025 zvýšit počet specializovaných center na 8 a počet psychologů na 70. Také se rozšiřují školní programy - některé školy v Praze a Brně už dělají screeningy. Cíl: zachytit poruchy hned na začátku, než se zakoření.
Největší změna? Přesun od „léčení příznaků“ k „léčení příčin“. Už nejde jen o to, aby člověk získal hmotnost. Jde o to, aby se naučil žít s tělem, které nechce dokonalé, ale živé.
Co můžete udělat, pokud se kdo blízko vám něco podobného děje?
Neříkejte: „Proč to děláš?“ Neříkejte: „Jen jsi závistivá.“ Neříkejte: „Zkus jen jednou zkusit jíst.“
Řekněte: „Vidím, že ti to dělá těžko. Chci ti pomoci najít někoho, kdo to umí řešit.“
Pomozte najít centrum. Podpořte hospitalizaci, pokud je potřeba. Nezatížte rodinu. Nechte odborníky pracovat. A věřte - i když to teď vypadá, že to nikdy nezmizí. Může.
Mentální anorexie není vina. Není slabost. Není výběr. Je to nemoc. A nemoc se léčí. Ale jen jedním způsobem - když se začne v hlavě. A tam je psychoterapie jediný nástroj, který funguje.
