Empatie v psychoterapii není jen „pochopení“ klienta. Je to hluboký, aktivní proces, který mění životy. Když terapeut skutečně slyší, co klient necítí, když se v něm zabydli bez toho, aby ho chtěli „napravit“, vzniká prostor pro změnu. To není teorie. To je zkušenost, kterou prožívají tisíce lidí v každodenních terapeutických sezeních. Empatie není nástroj, který se použije jako kladivo - je to prostředí, ve kterém se člověk může konečně odložit masky, které nosil celý život.
Co je empatie ve skutečnosti - a co není
Empatie pochází ze starořeckého empatheia, což znamená „být uvnitř pocity“. V psychoterapii to znamená, že terapeut nejen slyší slova klienta, ale cítí, jak se tyto slova zní v jeho těle, v jeho minulosti, v jeho strachu. To se liší od soucitu. Soucit říká: „To je špatné, líto mě tě.“ Empatie říká: „Vím, jak to zní, když to cítíš takhle.“Carl Rogers, zakladatel klient-centered terapie, to popsal jako „vstoupit do soukromého světa druhého člověka a zabydlet se v něm“. Nejde o to, abyste se stali klientem. Jde o to, abyste se na chvíli stali jeho vnitřním hlasem. A to je přesně to, co klienti potřebují - ne řešení, ne rady, ne odpor. Potřebují pocit, že jsou vidění a slyšení - bez posouzení.
Empatie jako základní podmínka změny
Rogers říkal, že změna není možná bez tří věcí: autentičnosti terapeuta, bezpodmínečného pozitivního respektu a empatie. Mezi nimi je empatie ta nejdůležitější. Proč? Protože bez ní se klient necítí bezpečně. A bez bezpečí se neotevře. A bez otevření není žádná změna.
Studie z roku 2018, kterou citují odborníci, ukazují, že kvalita terapeutického vztahu - a empatie je jeho jádrem - odpovídá za 30 % úspěchu terapie. Specifické techniky - kognitivní rekonstrukce, expozice, EMDR - přispívají jen 15 %. To znamená: empatie je dvojnásobně účinnější než jakákoli metoda sama o sobě.
Klienti to vědí. Průzkumy ukazují, že ti, kteří považují svého terapeuta za empatičtějšího, jsou o 37 % spokojenější a o 29 % častěji pokračují v terapii. V Česku 78 % klientů říká, že schopnost „porozumět a vcítit se“ je pro ně důležitější než to, jakou metodu terapeut používá. To není náhoda. To je lidská potřeba.
Rozdíly mezi směry - kde empatie funguje jinak
Ne všechny terapeutické směry považují empatii za stejně důležitou. V kognitivně-behaviorální terapii se zaměřují na změnu myšlenek a chování. Empatie tam je, ale jako prostředek k dosažení cíle - ne jako cíl sám o sobě. V psychoanalýze se empatie používá k tomu, aby terapeut pochopil, odkud pochází klientův konflikt. Ale někteří psychoanalytici trvají na tom, že terapeut by měl být jako „prázdná plocha“ - jen poslouchá a interpretuje, aniž by se zapojil emocionálně.
Rogerovská empatie je jiná. Je aktivní. Je přítomná. Je v těle. Je v pohledu. Je v pauze. Je v tom, kdy terapeut neřekne nic, ale klient slyší: „Vím, že to je těžké.“
Na druhé straně, gestalt terapie vidí empatii jako součást „intersubjektivního pole“ - prostoru, který vzniká mezi terapeutem a klientem. Tam není empatie „z terapeuta k klientovi“. Je to společný prostor, kde se oba mění. To je hluboké. A to je to, co mnoho klientů hledá: ne výuku, ale spojení.
Empatie bez těla? Když terapie probíhá online
Teleterapie se stala běžnou praxí. Ale co se děje s empatií, když nevidíte, jak se klientovi zatřese ruka, když nevidíte, jak se jeho oči zavřou, když se pokouší říct něco, co ho děsí?
Studie Univerzity Karlovy z roku 2023 ukazují, že schopnost plně empatizovat při online terapii klesá o 22 %. Proč? Protože 70 % komunikace je nonverbální. Pohyb ruky, pohled, dech - tyto věci v online prostředí ztrácíme. Terapeuti musí proto pracovat ještě víc - větší pozornost na slova, na pauzy, na to, co se neříká.
Někteří klienti říkají: „Když jsem s terapeutem v místnosti, cítím, že je tam. Když je to na obrazovce, cítím, že je tam jen část.“ To není chyba technologie. Je to výzva. A terapeuti se učí přizpůsobovat svou empatii. Používají více reflektování, více potvrzování, více „vím, že to zní jako...“
Empatie má dvě tváře - a jedna z nich může ublížit
Empatie není vždycky lék. Někdy je to břemeno. Když terapeut příliš identifikuje s klientem - když se začne cítit stejně jako on - přestává být terapeutem. Stává se spolupacientem. A to je nebezpečné.
Martin Hajný upozorňuje, že přílišná empatie může vést k „empatickému přetížení“. Klienti s chronickou depresí nebo traumaty často cítí, že terapeut „příliš cítí“. A to je pro ně zátěž. „Nechci ho zničit,“ říkají. „Nechci, aby se cítil stejně špatně jako já.“
Tady je klíč: empatie musí být vyvážená. Musí být dostatečně hluboká, aby klient cítil, že je pochopen. Ale dostatečně vzdálená, aby terapeut mohl zůstat přítomen - a ne ztracen.
Právě proto terapeuti potřebují osobní terapii a supervizi. Každý terapeut, který pracuje s traumatem, má své vlastní zranění. A pokud je nezpracuje, může se stát, že bude přenášet své vlastní bolesti na klienta. To není empatie. To je přenos.
Jak se empatie naučí - a jak se udrží
Empatie není dar. Je to dovednost. A jako každá dovednost se dá trénovat. Výcvik trvá 2-3 roky. Zahrnuje aktivní naslouchání - ne jen slyšet slova, ale zachytit jejich emocionální tón. Zahrnuje reflektování: „Takže když to říkáš, cítíš se jako bys byl opuštěný?“ Zahrnuje učení se rozlišovat, co je klientovo, a co je vlastní reakce terapeuta.
Terapeuti se učí: „Když se mi chce říct: ‚Ale ty bys to neudělal takhle!‘ - mlčím. Když se mi chce říct: ‚Nech to, je to hloupé!‘ - mlčím.“
Největší výzva? Práce s klienty s hlubokými traumaty. Až 45 % terapeutů v Česku hlásí příznaky sekundárního traumatičního stresu. To není přehnané. To je realita. Proto je každý terapeut povinen mít pravidelnou supervizi - 1-2 hodiny týdně. A osobní terapii. Jindy to nevydrží. A klienti to cítí.
Co budoucnost přináší - a proč empatie zůstane klíčem
Už teď se vědci baví o „personalizované empatii“. To znamená: ne každému klientovi potřebuješ stejnou empatii. Někdo potřebuje ticho. Někdo potřebuje slova. Někdo potřebuje, aby terapeut vyslovil to, co on sám neumí říct. Někdo potřebuje, aby terapeut neřekl nic - a jen seděl vedle něj.
Nejnovější definice Mezinárodní asociace pro výzkum empatie (ISRE, 2022) říká: „Efektivní terapeutická empatie vyžaduje schopnost udržet rovnováhu mezi plným zapojením do klientova prožitku a zachováním profesionálního odstupu.“
Empatie není o tom, aby jsi byl „dobrý člověk“. Je o tom, aby jsi byl dostatečně silný, aby jsi mohl být přítomen v bolesti - bez toho, aby jsi se v ní ztratil.
Ve výběru terapeuta lidé hledají nejprve empatii. Věří v ni. A má pravdu. Bez ní není změna. S ní - i když je cesta dlouhá - je možná.
Je empatie v psychoterapii stejná jako soucit?
Ne. Soucit je pocity „litoval jsem tě“. Empatie je „chápu, jak to zní, když to cítíš“. Soucit se snaží ulevit. Empatie se snaží pochopit. V psychoterapii je pochopení důležitější než útěcha.
Může terapeut mít příliš mnoho empatie?
Ano. Přílišná identifikace s klientem může vést k ztrátě profesionálního odstupu. Terapeut může začít cítit, že je odpovědný za klientovu bolest, nebo se vyhýbat konfrontaci, která je potřebná. To se nazývá „empatické přetížení“ a je jednou z nejčastějších příčin vyhoření u terapeutů.
Proč je empatie důležitější než konkrétní terapeutická metoda?
Protože změna začíná v bezpečném vztahu. Studie ukazují, že kvalita terapeutického vztahu - a empatie je jeho jádrem - odpovídá za 30 % úspěchu terapie. Techniky, jako jsou kognitivní rekonstrukce nebo EMDR, přispívají jen 15 %. Bez empatie se klient neotevře - a bez otevření není žádná změna.
Může empatie fungovat i při online terapii?
Ano, ale je to těžší. Studie ukazují, že schopnost plně empatizovat při online terapii klesá o 22 %, protože chybí nonverbální signály - pohled, pohyb těla, tón hlasu. Terapeuti musí proto používat více reflektování, více potvrzování a větší pozornost na pauzy a slova, která se neřekla.
Jak se terapeut naučí být empatictější?
Empatie se naučí tréninkem: aktivním nasloucháním, reflektováním emocí, osobní terapií a supervizí. Terapeuti se učí rozlišovat, co je jejich vlastní reakce, a co je klientovo prožití. Trvá to 2-3 roky. A neustále se to vyvíjí - i v praxi, s každým klientem.
