Pracovat s dospívajícími je jiné než s dětmi nebo dospělými. Nejde jen o to, že mluví jinak. Jde o to, že vnitřně jsou v úplně jiném světě. Většina terapeutů, kteří dělali jen dětskou nebo dospělou terapii, se při prvním setkání s adolescentem cítí ztraceně. Neví, co říct, jak začít, proč se ten chlapec nechce otevřít, nebo proč ta dívka vypadá, jako by se snažila být někým jiným.
Proč verbální terapie často selhává
Mnoho terapeutů předpokládá, že když klient přijde, bude umět říct, co ho trápí. Ale dospívající to nemají. Ne proto, že nechtějí. Ale proto, že ještě nevědí, co s tím má být. Jejich mozek je v přeměně. Emoce jsou silné, ale nejsou ještě přesně označené. Výsledek? „Nevím.“ „Nic mě nezajímá.“ „To je blbost.“ Výzkumy z Pražské vysoké školy psychosociálních studií ukazují, že pouze 42 % adolescentů reaguje na čistě verbální přístupy. Zatímco 68 % začne otevírat, když může kreslit, psát, hrát s hračkami nebo použít projekční karty. Nejde o dětskou hru. Jde o to, že slova ještě nejsou jejich přirozený jazyk. Jejich pocity se projevují v těle, v pohybu, ve stylu oblečení, v hudbě, ve výběru fotek na telefonu. A když je terapeut nechá jen mluvit, většinou ztratí kontakt dřív, než se vůbec začne něco dít.Arteterapie - když slova nestačí
Arteterapie není jen kreslení. Je to systém, který umožňuje dospívajícímu vyjádřit to, co nemůže říct. Kreslení scény, kde je sám v temnotě, ale z jednoho okna svítí světlo - to je víc než slova. Práce s projekčními kartami, kde si vybírá obrázek, který ho „nejvíc připomíná“ - to je výchozí bod pro hlubokou diskusi, aniž by musel říkat: „Mám strach, že mě nikdo nechce.“ Vichová (2006) zjistila, že 82 % adolescentů považuje arteterapii za bezpečnější než přímou konverzaci. Proč? Protože nejsou vystaveni „vyšetřování“. Nejsou na hřišti, kde by museli „správně“ odpovědět. Kresba je jejich vlastní. A až když se jí podělí, teprve pak může terapeut položit otázku: „Co se děje na tomto místě?“ Ne: „Proč jsi smutný?“Skupinová terapie - kde se hledá identita
Většina adolescentů mluví o svých problémech nejvíc s vrstevníky. Ne s rodiči. Ne s učiteli. S kamarády. A to není náhoda. Podle Vágnerové (2012) přes 75 % adolescentů si své emocionální záležitosti vypráví především s kamarády. To znamená, že skupinová terapie není jen alternativou - je téměř přirozenou volbou. Ve skupině se dospívající učí, že nejsou jediní. Že jejich strachy, výbuchy, nechápání rodičů - to všechno prožívají i ostatní. A to je první krok k identitě. Když někdo řekne: „Já taky si myslím, že mám rodiče z větší části za blbce,“ - a nikdo ho neosuduje - vzniká jistota. Terapeut v této skupině není „řešitelem“. Je tím, kdo vytváří prostor, kde se může něco rozvinout. Kdo sleduje, kdo se připojuje, kdo se stahuje, kdo se snaží být „nejlepší“ a kdo se schovává za smích.Gestalt terapie a Oaklanderův model - když se dítě nechce dotknout
Gestalt terapie se zaměřuje na „kontakt“. Co to znamená pro dospívajícího? Znamená to: Jak se dotýkáš světa? Jak se dotýkáš sebe? Jak se dotýkáš druhých? Dospívající často „odpojují“ - od těla, od emocí, od vztahů. Někdo se zavře do světa her, někdo se převlékne do role „nejlepšího studenta“, někdo se snaží být „neviditelný“. Oaklanderův model, který je založený na gestalt terapii, ale přizpůsobený dětem a dospívajícím, pracuje s tímto „odpojením“. Používá hru, kresbu, práci s hračkami - ale ne jako „dětskou“ techniku. Jako způsob, jak se znovu spojit s tím, co se vnitřně ztratilo. A tady je klíč: rodina. Oaklanderův model neignoruje rodiče. Naopak - rozumí, že jejich „nedokončené záležitosti“ z vlastní adolescence se přenášejí na dítě. Když rodič v dětství nebyl slyšen, teď slyší dítě jen tak, aby ho „opravil“. Když rodič nevěděl, jak říct „ne“, teď dítě dostává příkazy. Terapeut musí pracovat s oběma stranami - ale jinak než v rodinné terapii. Nejde o to, aby rodiče „všechno vyřešili“. Jde o to, aby pochopili, že jejich reakce jsou často odpovědí na jejich vlastní staré bolesti, ne na dítě.
Co terapeut musí umět - a co nemusí
Nemusí být „vševědoucí“. Nemusí mít odpověď. Nemusí být „přátelský“ všude. Musí ale umět:- Číst neverbální signály: pohled, postoj, tón hlasu, změny v chování.
- Udržovat hranice - bez toho, aby se dítě cítilo odmítnuto.
- Respektovat autonomii - aniž by předkládal řešení.
- Pracovat s rezistencí - ne jako „problém“, ale jako ochranný mechanismus.
- Spolupracovat s rodiči - ale ne jako „správce“ jejich vztahu.
Problém: Většina terapeutů není připravená
V České republice je 63 % klinických případů tvořeno klienty ve věku 12-18 let. Ale pouze 28 % terapeutů má specializované školení pro práci s dospívajícími. To znamená, že tři z pěti dospívajících, kteří přijdou za pomocí, dostávají terapii navrženou pro dospělé - ne pro ně. A to je nebezpečné. Když dospívajícímu řekneš: „Proč se tak chováš?“, a on se zavře - neznamená to, že „nechce pomoci“. Znamená to, že jsi mu řekl: „Nechápu tě.“ A to je poslední věc, kterou dospívající potřebuje slyšet.Nové trendy: Digitální svět jako terapeutický prostor
92 % adolescentů v Česku používá chytrá zařízení denně. To není jen zábava. Je to jejich komunikační prostředí. Někteří terapeuti už začínají využívat toto. Píší si s klienty zprávy, které nejsou jen „kontrola“. Jsou to „připomínky“: „Co jsi si dnes všiml?“, „Co tě dnes zlobilo?“, „Co tě dnes uvolnilo?“ Někteří používají digitální sešity, kde klienti mohou psát, kreslit, přidávat hudbu. Nejde o to, aby terapie probíhala na telefonu. Ale o to, aby se přizpůsobila tomu, jak dospívající žijí. Když si někdo ukládá své pocity do playlistu - proč bys měl ignorovat to, že hudba je jeho jazyk?
