Trauma-informed přístup v psychoterapii: Zásady citlivé praxe

Stále častěji slyšíte, jak klienti říkají: „Můj terapeut mě znovu zranil.“ Ne nešťastnou náhodou. Ale protože tradiční metody, které trvaly na tom, abyste přesně znovu prožili traumatizující událost, vás nevedly k uzdravení, ale k opakovanému zranění. To je přesně ten moment, kdy se trauma-informed přístup stal nejen trendem, ale nutností.

Co je trauma-informed přístup skutečně?

Trauma-informed přístup není nová technika, jako EMDR nebo kognitivně-behaviorální terapie. Je to filozofie, jak se k klientovi vůbec přistupovat. Vznikl jako odpověď na to, že v 90. letech se ukázalo: když terapeut trvá na tom, aby klient přehrával traumatické vzpomínky, často jen zhoršuje stav. Ne uzdravuje. Znovu zraní.

Tento přístup vychází z jednoduchého, ale hlubokého poznání: ne každý problém je problém s chybou. Někdy je to jen reakce na zranění. Když někdo reaguje nadměrně na hlas, vyhýbá se dotekům nebo se zhroutí při výzvě k rozhodování, nejde o „nechování“. Jde o přežití. O to, jak jeho mozek a tělo se naučily přežít v nebezpečí.

Základní rámec tohoto přístupu vytvořila SAMHSA - americká agentura pro duševní zdraví a závislosti - v roce 2014. Definovala čtyři „R“: Realize (uvědomit si), Recognize (rozpoznat), Respond (reagovat), Resist retraumatization (odolávat retraumatizaci). V češtině to znamená: rozumět, jak trauma ovlivňuje celý život, vědět, jak se projevuje, reagovat tak, aby to pomohlo, a hlavně - nezranit znovu.

Šest zásad, které mění terapii

Trauma-informed přístup se neopírá o jednu metodu. Opírá se o šest zásad, které se projevují v každém kontaktu s klientem.

1. Bezpečí - fyzické i emoční. Klient musí vědět, že tady nebudou náhlé výbuchy, nečekané doteky, příkazy nebo posouzení. Prostředí musí být předvídatelné. Třeba: „Můžu se k vám přiblížit?“ nebo „Chcete, abych zhasl světlo?“ jsou otázky, které vytvářejí bezpečí.
2. Důvěryhodnost a transparentnost - Nejsou tady žádné „tajné postupy“. Terapeut řekne, co dělá, proč a jak to může vypadat v budoucnu. „Dnes budeme procvičovat dýchání, abyste se naučili uklidnit nervový systém. To je první krok k tomu, abyste mohli později mluvit o události, když budete chtít.“
3. Volba - Klient má vždy právo říct „ne“. „Chcete to prožívat teď?“ „Chcete, abych se zeptal na toto?“ „Chcete, abych zaznamenal, co říkáte?“ Volba je silou. A trauma ji klientovi vzalo.
4. Spolupráce - Terapeut není „odborník“, který má odpovědi. Je to partner, který se ptá: „Co vám pomáhá?“ „Co vás vyčerpává?“ „Co byste chtěli změnit?“ Vztah je rovný. Ne hierarchický.
5. Zmocnění - Místo abyste se dívali jen na to, co je špatně, zaměříte se na to, co klient už umí. Jak se udržel v dětství? Jak přežil? Jak se naučil přežívat? Tyto schopnosti nejsou náhodné. Jsou důkazem odolnosti. A ta je základem uzdravení.
6. Kulturní a historická povědomost - Trauma není jen osobní. Je i sociální. Kdo se cítí bezpečně v systému, který ho historicky zneužíval? Kdo se může otevřít terapeutovi, pokud jeho rodina byla vždycky potlačována? Tento přístup bere v úvahu rasu, gender, náboženství, třídu - a jak tyto faktory ovlivňují zkušenost s traumatizací.

Co se děje v mozku, když je trauma?

Nemůžete léčit trauma, pokud nechápete, jak funguje mozek po něm. Trauma není jen vzpomínka. Je to změna v těle.

Limbický systém - centrum emocí - se při trauma stává přehnaně citlivým. Mozek přestává rozlišovat mezi minulostí a současností. Hlas v ulici? Může být pro něj stejně hrozný jako hlas pachatele. Dotek na rameni? Může vyvolat paniku, jako když ho někdo držel v dětství.

Kortikální oblasti - tam, kde je logika a rozhodování - se zastaví. Když je mozek ve stavu přežití, nechce se mu přemýšlet. Chce se mu jen vyhnout, utéct, ztuhlne. Proto klienti často říkají: „Nevím, proč jsem to udělal.“ Ne protože jsou hloupí. Protože jejich mozek v tom okamžiku neměl přístup k logice.

Tělo si pamatuje. Bessel van der Kolk to řekl jasně: „The body keeps the score.“ Tělo ukládá trauma jako napětí, bolest, únavu, nespavost. Proto některí klienti přijdou s bolestmi zad, nevysvětlitelnou únavou, nebo těžkostí s dýcháním. A terapeut, který se ptá jen: „Co se stalo?“, nevidí celý obraz.

Proč se trauma-informed přístup liší od tradičního?

Tradiční přístup často vycházel z předpokladu: „Musíš se na to podívat, abys to překonal.“ Takže se klientovi opakovaně vyvolávaly vzpomínky. Výsledek? Mnozí se cítili jako „zase v té události“. Neuzdraveni. Znovu zraněni.

Trauma-informed přístup říká: „Nejdřív se nauč, být zde. Než se vrátíš tam.“

Předtím, než se začne pracovat s traumatickou událostí, klient prochází fází stabilizace. To znamená:

• Naučit se rozpoznávat, když se jeho nervový systém přepíná do „boj nebo útěk“.
• Naučit se dýchání, které ho uklidní.
• Naučit se identifikovat spouštěče - co ho přivádí do stavu, kdy se cítí ohrožený.
• Naučit se, že jeho reakce nejsou „bláznovství“, ale přežití.

Tento proces může trvat měsíce. A to je pro některé klienty frustrující. „Proč se neptáte na tu událost?“ - ptají se. Ale když se nejprve nevytvoří bezpečí, práce s pamětí může být zničující.

Co říkají klienti?

Klientka Jana N. z Olomouce napsala na sociální síť: „Teprve když můj terapeut přestal trvat na tom, abych znovu prožívala tu událost, a začal mě učit, jak regulovat svůj nervový systém, jsem začala skutečně pokročovat.“

To je klíč. Není to o tom, abyste zapomněli. Je to o tom, abyste přestali být v tom. A to se děje jen tehdy, když se mozek a tělo naučí, že teď je bezpečné.

V průzkumu Integrative Life Center z roku 2022 se 82 % klientů s historií trauma vyjádřilo, že preferuje trauma-informed přístup před tradičními metodami. Proč? Protože cítí kontrolu. Bezpečí. Respekt.

Na druhé straně - někteří klienti říkají: „Na začátku jsem si myslel, že terapeut nic neřeší.“ Ale to je právě ten moment, kdy se změna začíná. Když se přestane „řešit“ a začne se „připravovat“.

Co se děje v Česku?

V USA už trauma-informed přístup používá 68 % klinických psychologů. V Česku je to stále menší procento - ale růst je rychlý. Od roku 2020 se počet terapeutů, kteří absolvují školení v této oblasti, zvyšuje o 22 % ročně. Organizace Pro Terapie v roce 2022 vyškolila 120 terapeutů. To je 15 % více než v roce 2021.

Ministerstvo práce a sociálních věcí spustilo v lednu 2023 pilotní projekt „Trauma-informed přístup v sociálních službách“. Pokrývá 15 zařízení - pěstounské rodiny, domovy pro děti, centra pro oběti násilí. To je první krok k tomu, aby tento přístup nebyl jen pro terapeutické kanceláře, ale pro celý systém.

Ale je tu riziko: „trauma-washing“. Když organizace říkají: „My používáme trauma-informed přístup.“ Ale nezměnili žádný postup. Nevyškolili pracovníky. Nezměnili prostředí. A klienti cítí: „To je jen slova.“ A to je horší než nic. To je další zranění.

Kdo by měl tento přístup používat?

Trauma-informed přístup není jen pro ty, kdo mají PTSD. Je pro každého, kdo někdy zažil:

• domácí násilí
• zneužívání v dětství
• ztrátu blízké osoby násilnou smrtí
• únik z války
• diskriminaci, která trvala léta
• lékařské zákroky, které působily strach

A hlavně - je ideální pro lidi s komplexním traumatem. To je trauma, které se opakovalo v dětství, když nebylo kam utéct. Když zdroj bezpečí - rodiče - byl zdrojem hrozb. Ti, kteří se vždycky museli „napasovat“ - nevyjádřit, nevytvořit hranice, neříct „ne“ - ti potřebují tento přístup nejvíc.

Pro klienty s jednorázovým traumatem - třeba dopravní nehoda - může být tento přístup příliš pomalý. Tam může být efektivnější přímější metoda. Ale i tam - pokud se nezačne s bezpečím - může dojít k retraumatizaci.

Co potřebuje terapeut?

Není to o tom, abyste se naučili nové techniky. Je to o tom, abyste se změnili.

Terapeut musí:

• Přestat vnímat klienta jako „případ“ a začít ho vidět jako člověka, který přežil.
• Přestat chtít „vyřešit“ - a začít chtít „být přítomen“.
• Přijmout, že někdy nejlepší, co můžete udělat, je mlčet a nechat klienta říct: „Nechci o tom mluvit.“
• Učit se o neurobiologii trauma - ne proto, abyste se zdáli chytří, ale proto, abyste pochopili, proč se klient chová tak, jak se chová.
• Nechat se školit. Nejen jednou. Ale pravidelně. Protože trauma-informed přístup není certifikát. Je to životní styl práce.

V Česku se školení v této oblasti stávají dostupnější. Ale stále je to většinou dobrovolné. A to je problém. Když terapeut neví, jak trauma ovlivňuje mozek, může nevědomky způsobit další zranění.

Co je další krok?

Pokud jste klient: Hledejte terapeuty, kteří o trauma-informed přístupu mluví. Ptáte se: „Jak se chováte, když klient řekne, že se cítí nebezpečně?“ „Jak pomáháte s regulací těla?“ „Můžu říct ‚ne‘, když nechci o něčem mluvit?“ Pokud odpovědi zní jako „to je normální“, nebo „musíte to překonat“ - běžte dál.

Pokud jste terapeut: Začněte tím, že se naučíte, co je trauma - opravdu. Ne jen jako diagnózu. Ale jako přežití. Projděte školení. Čtěte Janinu Fisher, Bessela van der Kolk, Judith Herman. Ne proto, abyste byli „moderní“. Ale proto, abyste nezranili.

Pokud jste v systému - sociální služby, škola, nemocnice: Ptáte se: „Kde je bezpečí?“ „Kde je volba?“ „Kde je respekt?“ Pokud nejsou - požadujte je. Protože trauma-informed přístup není luxus. Je to základní lidská práva.

Co se stane, když to neuděláte?

Když budete pokračovat ve starých metodách - opakované vyvolávání, nátlak, ignorování těla, výhodnost „vyřešit“ - budete vytvářet další zraněné lidi. Kteří si řeknou: „Psychoterapie mi nepomáhá.“ A nebudou se už nikdy obracet.

To je největší cena. Nejen pro klienta. Pro celou společnost.

Je trauma-informed přístup odpověď?

Ano. Ale ne proto, že je „lepší“. Ale protože je čestnější.

Nechává klienta v klidu. Ne v boji. Nenechává ho cítit, že je „špatný“. Nenechává ho cítit, že je „případ“. Nenechává ho cítit, že je „zodpovědný“ za to, že přežil.

A to je první krok k tomu, aby se člověk mohl znovu naučit věřit. V sebe. Ve svět. Ve své vlastní schopnost přežít.