Školní fobie: Jak rozpoznat odmítání školy a co skutečně pomáhá

Řekněte dítěti, že je čas jít do školy, a ono se zatváří jako byste mu řekli, že má jít do temného lesa samotné. Bělne, ztichne, začne stěžovat na bolest břicha, hlavy, nebo se vyděsí, že se musí zvracet. Lékař říká, že je vše v pořádku. Učitelka se ptá, jestli simuluje. A vy? Vy jen nevíte, co dělat. To není záškoláctví. To není lenost. To je školní fobie - a je to skutečný, fyzicky prožívaný strach, který dítě nemůže překonat jen tím, že ho „přesvědčíte“.

Co je školní fobie skutečně?

Školní fobie není jen „nemocný pondělí“. Je to trvalý, paralyzující strach před školním prostředím, který se projevuje fyzickými příznaky bez jakékoli organické příčiny. Dítě nevydává zvuky, nepláče, nevzdoruje - někdy prostě ztichne. A pak se probouzí s bolestí břicha, závratěmi, dušností, nevolností. Tyto příznaky se objevují před školou, nebo při pokusu o návrat po prázdninách. A dítě to skutečně prožívá. Neukládá si to. Nevymyslí to. Je to jako kdyby se bálo, že se škola „rozpadne“ kolem něj - a ona se opravdu může rozpadnout, pokud se s tím nezačne pracovat.

Podle českého statistického úřadu z roku 2022 má téměř 12 500 dětí ve věku 6-15 let diagnózu školní fobie. To je 3,2 % všech školních dětí. A výskyt roste - o 22 % od roku 2018. Pandemie, kdy děti měly téměř dva roky doma, zanechala stopy. Děti, které se cítily bezpečně v klidu domova, se nyní bojí vrátit do hluku, kritiky, spolužáků, učitelů, kterým už nerozumí.

Jak se liší od záškoláctví a úzkosti?

Největší omyl je předpokládat, že každé dítě, které nechce jít do školy, je „zadělané“ nebo „vzpoura“. Ale záškoláctví a školní fobie jsou úplně jiné. U záškoláctví dítě volí nejet. Může být unavené, nudné, nebo se chce hrát. Ale nepláče, nezvrací, nebojí se, že mu něco zrovna přijde na hlavu. U školní fobie je to jinak. Dítě se bojí. A ten strach je fyzický. 87 % dětí s touto diagnózou má alespoň tři z těchto příznaků: bolest hlavy (72 %), bolest břicha (68 %), zvracení (45 %), neklid (63 %), pláč (57 %).

Rozdíl oproti separační úzkosti je také jasný. Dítě s separační úzkostí se bojí, že rodiče nebudou doma. Dítě s školní fobií se bojí školy. Může být klidné, když je s rodiči doma, ale když se zmíní škola, celé tělo se zhroutí. A to je ten rozdíl, který rodiče často přehlížejí.

Co to způsobuje?

Nejčastější příčiny nejsou žádné tajemství. Podle dat z Linky bezpečí z roku 2022:

• Šikana - 35 % případů
• Strach ze selhání - 28 %
• Špatné vztahy s učiteli - 19 %
• Přílišné rodičovské nároky - 18 %

A v 41 % případů je to kombinace všech těchto věcí. Někdo se bojí, že ho učitelka zaslechne, když odpovídá špatně. Někdo se bojí, že ho ostatní smějí, když se ztratí v chodbě. Někdo se bojí, že mu rodiče řeknou: „Proč jsi to neudělal?“ A všechno to se mění v tělesný strach. Ne v hlavě. V břiše. V srdci. V krku.

Nejvíce postiženy jsou děti ve věku 8-10 let. To je období, kdy se učí, že „musí být dobrý“, že „musí být lepší než ostatní“. A když se tohle „musí“ změní na „nemůžu“, začne se to lámat.

Proč lékař říká „všechno je v pořádku“?

Protože je. Fyzicky. Dítě nemá žaludeční vřed, nemá infekci, nemá onemocnění štítné žlázy. Ale jeho nervový systém je v přípravě na útěk. Když se dítě začne bát, tělo uvolňuje adrenalin. Srdce buší rychleji, břicho se stahuje, žaludek se zastaví. To je přirozená reakce. Jenže u školní fobie se to stává trvalým. Tělo se učí: „Když se řekne škola, musíš být nemocný.“ A tak to dělá. Každý pondělí. Každý po prázdninách.

Průměrně rodiče tráví 3,2 měsíce hledáním fyzické příčiny. Navštíví pediatra, gastroenterologa, neurologa. A až potom, když všichni řeknou „nic není“, přijde chvíle, kdy někdo řekne: „Možná to má nějaký psychický důvod.“ A to je příliš pozdě. Podle studie Jany Křížové z Hradce Králové: „Pokud se problém neřeší do tří měsíců od prvních příznaků, úspěšnost léčby klesá z 85 % na 45 %.“

Co opravdu pomáhá? Psychoterapeutické intervence

Nejsou to léky. Nejsou to výtky. Nejsou to „musíš to překonat“.

Nejúčinnější je kognitivně-behaviorální terapie (KBT) spolu s postupnou expozicí. To znamená: dítě se nevrací do školy najednou. Vrací se krok za krokem. První týden: jde jen na dvě hodiny. S rodičem, který sedí v školní budově. Druhý týden: jen na tři hodiny. Bez rodiče. Třetí týden: celý den, ale s podporou školního psychologa. A tak dále.

Podle studie Adicare z roku 2022 úspěšnost této metody je 65 %. A pokud se k tomu přidá pravidelné setkávání s dětským psychologem jednou týdně, úspěšnost stoupá na 78 %. Dítě se učí: „Když jdu do školy, nestane se mi nic špatného.“ A to je klíč.

Medikace? Samotná léčba léky je neúčinná u 80 % případů. A může vést k závislosti. Nebo k tomu, že dítě se naučí: „Když se cítím špatně, vezmu pilulku.“ A to je jen další způsob, jak se vyhýbat.

Co dělat, když škola říká „simuluje“?

Je to nejhorší, co můžeš slyšet. Ale tohle se děje často. Podle průzkumu Sancedetem.cz z roku 2022 je hodnocení podpory od škol jen 2,8 z 5. Učitelé nejsou vycvičení. Někdy nevěří, že dítě opravdu může být nemocné, když je fyzicky zdravé.

Tady je to, co funguje: získejte lékařský posudek. Ministerstvo zdravotnictví od roku 2022 vyžaduje, aby diagnóza školní fobie byla potvrzena multidisciplinárním týmem: pedopsychiatrem, školním psychologem a praktickým lékařem. Ten posudek má sílu. A pokud škola stále nevěří - požádejte o schůzku s ředitelem, výchovným poradcem a školním psychologem. V Česku od roku 2023 probíhá pilotní projekt „Škola pro všechny“ ve 120 školách, který přesně tohle chce: přimět školy, aby rozuměly, že školní fobie není vzpoura - je to porucha.

Co mohou dělat rodiče?

Největší chyba? Odmítnout školu úplně. „Necháme ho doma, až se to přežije.“ Ale to jen fobii prohlubuje. Dítě nezískává žádnou pozitivní zkušenost. Nevidí, že škola není hrozba. Nevidí, že může být bezpečná.

Co dělat:

1. Neptejte se „proč?“ Ptát se „proč se bojíš?“ je jako ptát se někoho, kdo se bojí pavouka: „Proč?“ On neví. On jen ví, že se mu to nelíbí.
2. Pochopte jeho strach. Řekněte: „Vím, že to pro tebe je strašné. A já jsem tady. Nejsi sám.“
3. Spolupracujte s školou. Nebojte se požádat o individuální plán. Některé školy už to dělají: dítě může mít jiný vstup, jiné místo na odpočinku, jiného učitele na začátku.
4. Nezatlačujte. Říct „musíš to překonat“ je stejné jako říct „nebuď mrtvý“.
5. Podpořte terapii. Domácí úkoly z terapie - jako psaní deníku, cvičení dýchání, postupné návštěvy školy - jsou stejně důležité jako samotné schůzky s psychologem.

Co se děje v Česku dnes?

Je to pomalý, ale reálný pokrok. Od roku 2022 má každý kraj v Česku specializovaný tým pro školní fobii. Všechny PPP (psychologicko-pedagogické poradny) mají přístup k novým protokolům. A od roku 2023 se v 120 školách testuje model „Škola pro všechny“ - kde se dítě nevrací do školy, ale škola se přizpůsobuje dítěti. V některých školách už mají „klidný pokoj“ - místo, kam může dítě jít, když se cítí přetížené. Tam může sedět, dýchat, mít kávu, a pak se pomalu vrátit do třídy.

Prof. Jiří Horáček z 1. LF UK říká: „Kombinace digitálních nástrojů pro monitorování úzkosti a KBT zvýší úspěšnost léčby na 90 % do roku 2027.“ Ale MUDr. Lenka Veselá varuje: „Technologie nezastoupí lidský kontakt.“ A má pravdu. Dítě potřebuje někoho, kdo ho slyší. Někoho, kdo neříká „to je jen fáze“. Někoho, kdo říká: „To je těžké. A já jsem tady.“

Co je budoucnost?

Nový výzkum z roku 2023 ukázal, že 35 % dětí s školní fobií má genetickou predispozici. To znamená, že některé děti jsou přirozeně citlivější na stres. A to je důvod, proč nejde řešit „všem stejně“. Budoucnost bude personalizovaná: terapie podle genetiky, podle typu strachu, podle rychlosti, s jakou se dítě může vrátit.

Ale základ zůstává stejný: dítě potřebuje bezpečnost. Ne větší známky. Ne víc hodin. Ale lidi, kteří ho neosvědčují. Kteří ho neobviňují. Kteří mu řeknou: „Můžeš to mít špatně. A já jsem tady.“