Stává se vám, že si při pohledu do zrcadla říkáte: „To já? To opravdu jsem já?“ Že vnitřní hlas vám opakuje staré příběhy - že jste neúspěšný, že jste vždycky selhal, že nikdy nebudete dostatečně dobrý? Tyhle příběhy nejsou jen myšlenky. Jsou to životní scénáře, které vás vedou, aniž byste si to uvědomovali. A právě tady začíná narrativní terapie.
Co je narrativní terapie?
Narrativní terapie není o tom, jak se cítíte. Je o tom, jak si svůj život vyprávíte. Vznikla v 80. letech v Austrálii od Michaela White a Davidase Epstona. Jejich nápad byl jednoduchý, ale revoluční: „Nejsme našimi příběhy. Jsme lidmi, kteří příběhy vytvářejí.“
Představte si, že vaše životní zkušenosti jsou jako kniha. Některé kapitoly jste si vybrali, jiné vám někdo napsal - rodina, škola, společnost, trauma. A teď jste se k ní přestali dívat jako na faktický záznam. Začínáte ji číst jako příběh, který můžete přepsat. Narrativní terapie vám pomáhá odlišit sebe od příběhu, který o vás vyprávíte.
Není to terapie, kde byste měli „vyřešit“ své problémy. Je to cesta, kde se učíte, jak přepsat příběh, který vás omezuje. A to je úplně jiný přístup než klasická psychoterapie, která se zaměřuje na příčiny, příznaky a léky.
Proč se příběhy drží tak pevně?
Naše mozek má rád příběhy. Jsou to způsoby, jak uspořádat chaos. Když jste jako dítě slyšeli: „Ty jsi vždycky klidný, nevadíš nikomu“, začali jste se chovat podle toho. Když jste ve škole dostali známku „nepřítomný“, začali jste si myslet, že jste nezodpovědní. Tyhle věty se staly vaším vnitřním hlasem. A čím déle je opakujete, tím větší pravdou se stávají.
Problém není v těchto příbězích samotných. Problém je, že se stávají jediným příběhem, který znáte. Všechny ostatní možnosti - kdy jste byli odvážný, kdy jste se postavil, kdy jste někoho zachránil - jsou zatlačeny do pozadí. Narrativní terapie vás učí, jak tyto skryté příběhy znovu objevit.
Jak to v praxi vypadá?
Narrativní terapie není o tom, abyste si sedli a řekli: „Zítra budu jiný.“ Je to pomalý, jemný proces, který probíhá v rozhovoru s terapeutem. A funguje to takto:
- Exteriornizace problému - místo toho, abyste řekli: „Jsem depresivní“, řeknete: „Deprese se snaží ovládnout můj život“. Tím se problém odtrhne od vaší identity. Není to vy, je to něco, co se vás snaží dotknout.
- Odhalování silných stránek - terapeut vás ptá: Kdy jste v minulosti odolal tomuto příběhu? Kdy jste se cítil silnější než tenhle příběh? Co vám to umožnilo? Tady se hledají příklady, které příběh vyvrací. Třeba: „Když jsem se postavil rodičům, i když jsem se bál.“ To není jen výjimka. To je důkaz, že příběh „jsem slabý“ není pravda.
- Rekonstrukce příběhu - společně s terapeutem začnete vytvářet nový příběh. Nejde o to, aby byl optimistický. Jde o to, aby byl pravdivý. A pravda je, že jste přežili víc než jen trauma. Jste víc než jen váš úspěch nebo neúspěch.
- Veřejné potvrzení - když příběh přepíšete, někdy ho přečtete někomu, kdo vás zná. Třeba kamarádovi, rodiči, nebo ho napíšete dopis. Tím se nový příběh stává reálným. A nejen vaším vnitřním myšlenkám.
Tento proces nemusí trvat roky. Některé lidi začnou cítit změnu už po třech sezeních. Ale klíč je v pravidelnosti. Ne v rychlosti.
Co se stane, když příběh přepíšete?
Představte si, že jste vždycky věřili, že jste „neodpovědný“. V práci vám nikdo nevěří. Vztahy vám selhávají. A potom jednoho dne si uvědomíte: „Když jsem se rozhodl, že jsem přestal pít, když jsem se staral o nemocného otce, když jsem se vrátil domů i když jsem měl strach - to nebylo neodpovědné. To bylo odvážné.“
Tady je kouzlo: nezměníte minulost. Změníte význam minulosti.
Po přepsání příběhu se změní i vaše chování. Ne proto, že jste se „naučili“ být jiný. Ale protože jste přestali věřit v tu starou verzi sebe sama. A když přestanete věřit v příběh, který vás omezuje, začnete se chovat jinak. Přirozeně. Bez úsilí.
Studie z Univerzity v Melbourne (2021) ukázaly, že lidé, kteří prošli narrativní terapií, měli o 40 % vyšší pravděpodobnost, že si budou pamatovat své vlastní silné chvíle o rok později, než ti, kteří prošli klasickou kognitivní terapií. Proč? Protože příběh, který si vytvoříte, je silnější než jakákoli technika.
Kdo tohle potřebuje?
Narrativní terapie není jen pro ty, kdo mají diagnózu. Je pro každého, kdo se cítí zamčený ve svém příběhu.
- Pro ty, kteří se cítí „příliš citliví“ - a chtějí zjistit, že citlivost není slabost, ale schopnost hlubokého pociťování.
- Pro ty, kteří přežili trauma - a chtějí přestat být jen „přeživší“.
- Pro ty, kteří se cítí „ztracení“ - a potřebují najít, že jejich život nemusí být podle plánu, aby měl smysl.
- Pro ty, kteří si říkají: „Jsem takhle už vždycky.“ - a chtějí věřit, že to nemusí být pravda.
Není to terapie pro ty, kdo chtějí rychlé řešení. Je to pro ty, kdo chtějí hlubokou změnu. Pro ty, kdo jsou připravení se podívat do vlastního příběhu - a zjistit, že některé kapitoly už nemusí být poslední.
Co to nejde?
Narrativní terapie není zázračná metoda. Není to náhrada za léky u těžké deprese nebo schizofrenie. Není to terapie pro ty, kdo chtějí, aby jim někdo řekl, co mají dělat. Není to terapie pro ty, kdo se chtějí vyhnout svým pocity.
Je to terapie pro ty, kdo chtějí pochopit, proč si říkají tyhle věci. Pro ty, kdo chtějí získat moc nad tím, jak vypráví svůj život. A pro ty, kdo věří, že i ten nejtemnější příběh může mít nový konec - pokud ho někdo přepíše.
Co dělat dál?
Nemusíte jít k terapeutovi hned zítra. Začněte tady:
- Napište si svůj příběh - Co říkáte o sobě, když se vás někdo zeptá: „Kdo jsi?“ Napište to. Bez filtrování.
- Najděte výjimky - Kdy jste toho příběhu nebyl? Kdy jste se choval jinak? Napište to. I když to vypadá malé.
- Přečtěte si to nahlas - Když to přečtete, slyšíte to jinak. Možná už nezní jako pravda. Možná zní jako starý film, který už nechcete sledovat.
Tady není žádný správný způsob. Jen jedna věc: nechte si příběh, který vás omezuje, být jen příběhem. Ne vaší identitou.
Je narrativní terapie něco jako sebehelp nebo pozitivní myšlení?
Ne. Narrativní terapie neříká, že byste měli přestat být smutní nebo si říkat „jsem silný“. Říká: „Zkus se podívat, co ti ten příběh skutečně říká, a zda je opravdu pravda.“ Je to o hloubce, ne o zploštění. Není to o tom, aby jste si představovali lepší verzi sebe sama. Je to o tom, aby jste objevili tu, která už vás vždycky byla - jen jste ji zapomněli.
Můžu to dělat sám, nebo potřebuji terapeuta?
Můžete začít sami - psaním, reflexí, otázkami. Ale když jste ponoření do příběhu, který vás omezuje, je těžké ho vidět zvenčí. Terapeut je jako zrcadlo, které vám ukáže, co vy sami nevidíte. Neříká vám, co máte dělat. Jen vás vede k otázkám, které vás přemístí. A to je důležitější než odpovědi.
Jak dlouho trvá narrativní terapie?
Není to standardizovaný proces. Někdo potřebuje 6 sezení, jiný 20. Záleží na tom, jak dlouho jste věřili tomu příběhu, který chcete přepsat. Klíč není délka, ale hloubka. Pokud se začnete ptát: „Kdy jsem toho příběhu nebyl?“ - už jste na správné cestě.
Je narrativní terapie vhodná pro děti?
Ano. Děti příběhy přirozeně rozumí. Když řeknete dítěti: „Tvoje strach je jako zlý drak, který ti říká, že nejsi dost dobrý“, začne to být hra. Děti se s tím hrají, kreslí, vypráví. A v tom hraní se příběh mění. Terapeuti často používají kresby, hračky, pohádky - protože děti neříkají slova. Říkají příběhy.
Kde najdu narrativního terapeuta v Česku?
V Česku je narrativní terapie stále relativně málo známá, ale je přítomná. Hledáte terapeuty, kteří se vzdělávali podle Michaela Whiteho nebo Davidase Epstona. V Praze, Brně, Ostravě a Olomouci fungují některé centra, která nabízejí tento přístup. Vyhledejte členy České asociace pro narrativní terapii nebo se zeptejte na školení založená na příbězích. Důležité je, aby terapeut neříkal, co máte cítit - ale aby vás vedl k tomu, abyste to sám objevili.
Největší změna, kterou narrativní terapie přináší, není v tom, že se změníte. Je v tom, že přestanete být zajatci svého vlastního příběhu. A když to uděláte - když si řeknete: „Tohle není já. Tohle je jen příběh, který jsem kdysi věřil.“ - začínáte žít znovu. Bez výhrad. Bez omluv. Bez toho, aby někdo jiný řekl, kdo jste.
