Nejde jen o to, že někdo viděl bomby nebo utrpěl ztrátu. Kolektivní trauma je jako šířící se tma, která se usadí v paměti celého národa. Když se válka, invaze nebo přírodní katastrofa dotkne stovky tisíc lidí najednou, jejich bolest se nesmíří jen v jednotlivých hlavách - stává se součástí společného dědictví. V Česku to bylo po roce 1968, kdy vojenská invaze Varšavské smlouvy zničila naděje celé generace. A dnes, když se svět opět potřásá konflikty, je důležité pochopit: kolektivní trauma se nevyléčí jen léky nebo jednou sezením s terapeutem. Vyžaduje čas, prostor a společnou pravdu.
Co je kolektivní trauma skutečně?
Kolektivní trauma není jen souhrn jednotlivých PTSD. Je to něco, co se stane, když celá komunita zažije událost, která překračuje její schopnost pochopit nebo zvládnout. Není to jen strach - je to pocit, že svět, který jste znali, už neexistuje. A když se to stane všem najednou, neexistuje ani „já“, ani „ty“. Existuje jen „my“ - a „my“ jsou zranění.
Na rozdíl od individuálního traumatu, kde se člověk snaží zvládnout svůj vnitřní chaos, kolektivní trauma se projevuje ve veřejném prostoru. V rozhovorech, v umění, v tichosti, která se usadí v rodinách. V Česku se to projevovalo tím, že lidé přestali mluvit o roce 1968. Ne proto, že to nebylo důležité, ale protože mluvit o tom bylo nebezpečné. A tak se trauma přeměnilo v ticho - což je jedna z nejnebezpečnějších forem jeho uchování.
Proč se trauma nevytratí, když skončí válka?
Když se střílet přestane, neznamená to, že boj skončil. Mnoho lidí přežívá traumata i desítky let po události. Proč? Protože trauma není jen vzpomínka - je to tělesná reakce, která se uložila do nervového systému. Když někdo slyší sirénu, vidí vojáky nebo pocítí zapáchající kouř, jeho tělo se vrátí do okamžiku, kdy se všechno zlomilo.
Ještě hůře je to s transgeneračním přenosem. Rodiče, kteří nezvládli své zkušenosti, předávají svůj strach dětem - ne slovy, ale tichým napětím, nevyslovenými výrokem, neschopností se uvolnit. Dítě neví, proč se cítí neklidně, když se rodiče změní při zmínce o „minulosti“. A tak se trauma přenáší z generace na generaci, aniž by někdo věděl, o čem vlastně hovoří.
Jak se trauma projevuje ve společnosti?
Kolektivní trauma nezůstává jen u osobních zážitků. Mění struktury, které nás obklopují. Vzniká důvěra, která se rozpadá - lidé přestávají věřit politikům, lékařům, médiím. Vzniká polarizace: někteří se zavřou do ticha, jiní se obrací k agresi. Někdo hledá viníky, jiný se zavře do pasivního ritualismu - „necháme to být, už to nezměníme“.
Podle sociologa Sztompkyho existují čtyři způsoby, jak společnost reaguje na trauma: inovace, rebelský odpor, pasivní ritualismus a popření. V Česku po roce 1968 převládlo popření - mluvit o tom bylo nebezpečné, tak se to prostě „neřešilo“. Dnes se to projevuje tím, že mnoho lidí nechává historické události v rukou historiků, aniž by se o ně zajímali. A přitom tyto události ovlivňují, jak dnes volíme, jak mluvíme o politice, jak vychováváme děti.
Léčba není jen o terapii - je o pravdě
Nikdo vás nevyléčí, pokud se nezajímáte o pravdu. A pravda neznamená jen faktickou historii - znamená uznání toho, co se stalo. V Jižní Africe to fungovalo s komisemi pravdy a smíření. V Česku to nikdy nebylo. Neexistuje žádný oficiální proces, kde by se mohli oběti a viníci setkat a mluvit. Neexistuje veřejné přiznání, které by zastavilo kruh obvinění a viny.
Bez toho se trauma nevytratí - jen se přesouvá. Z jedné generace do druhé. Z jedné skupiny do druhé. A tak se stává, že lidé, kteří nebyli přímo postiženi, cítí strach, který jim nikdo nevysvětlil. A protože neví, o čem se bojí, začínají hledat odpovědi v extremismu, v národní identitě, v jednoduchých odpovědích.
První krok k léčbě je tedy nejen psychologický - je politický a společenský. Potřebujeme místa, kde se může mluvit. Místa, kde se může plakat. Místa, kde se může říct: „To se stalo. A je to špatné.“
Co funguje ve skutečné praxi?
Když se lidé sejdou ve skupině a začnou mluvit - něco se změní. Ne hned. Ne rychle. Ale mění se. Vědecky podložené metody, jako tělesně orientovaná terapie nebo narativní přístup, ukazují, že tělo si pamatuje. A pokud se tělo může bezpečně připomenout, co se stalo, začne se uvolňovat.
Skupinová práce je klíčová. Ne proto, že by se mělo „všichni spolu plakat“, ale protože v skupině se člověk učí, že není sám. Když někdo řekne: „Já taky jsem se bál, když přišli vojáci“, a někdo jiný odpoví: „Já taky“, vzniká spojení. A to spojení je první krok k obnově důvěry - nejen mezi lidmi, ale i ve vztahu k samotnému světu.
Veřejné památky, příběhy v médiích, výstavy, knihy, filmy - to všechno je součástí léčby. Když se o události mluví, když se jí přiznává, když se o ní učí děti ve školách, trauma přestává být tajemstvím. Stává se částí historie - a historie se dá přijmout. Trauma, které se nezpracuje, se stává mýtem. A mýty nás dělí. Historie nás spojuje.
Ne každý potřebuje terapeuta - ale každý potřebuje prostor
Podle HZS ČR většina lidí je přirozeně odolná. Ne každý, kdo přežil válku nebo katastrofu, potřebuje psychoterapii. Ale každý potřebuje prostor, kde se může cítit bezpečně. Kde může říct: „Mám to těžké.“ Kde mu někdo odpoví: „Já taky.“
Prostředí, které podporuje odolnost, je to, kde se lidé nechávají být. Kde se nevyžaduje „být silný“. Kde se neříká: „Už to máš za sebou.“ Kde se neříká: „Nech to být, už je to dávno.“
Takové prostředí vzniká v rodinách, ve školách, ve městech, ve farnostech, v knihovnách. Ne v kancelářích psychologů. Většina léčby probíhá v běžném životě - v tichém přijetí, v společném chodě, v připomenutí, že „jsme spolu“.
Co dělat, když se trauma objeví znovu?
Když se válka v Ukrajine rozšířila, když se v Česku začaly objevovat uprchlíci, když se začaly opakovat výročí 1968 - mnozí z nás se znovu cítili zranění. Ne proto, že jsme byli přímo v boji. Ale protože se nám otevřely staré rány. A to je normální. Trauma není jen o minulosti - je o tom, jak se minulost projevuje v přítomnosti.
Když se cítíte, že se vám něco zase zhoršilo, neváhejte hledat podporu. Ne nutně u terapeuta - ale u někoho, kdo umí poslouchat. U někoho, kdo neříká: „To je už dávno.“ U někoho, kdo řekne: „To zní těžké. Chceš o tom mluvit?“
Nejde o to, aby se trauma „vyřešilo“. Jde o to, aby se přestalo skrývat. A když se přestane skrývat, přestává být tak mocná.
Co se děje v Česku dnes?
Dnes se v Česku objevují nové iniciativy. Pracují na nich instituce jako Integrace traumatu nebo Aktivace potenciálu. Organizují workshopy, kde lidé mohou přijít, mluvit, psát, kreslit, tančit - a neříkat, že „je to v pořádku“. Vznikají projekty, které sbírají svědectví z doby normalizace. Vznikají knihy, které se snaží přenést zkušenosti z generace na generaci.
Není to dokonalé. Není to dostatečné. Ale je to začátek. A začátek je vždycky důležitější, než se zdá.
Největší překážka je ticho
Největší překážka léčby kolektivního traumatu není nedostatek peněz, nejsou špatní terapeuti, nejsou chybějící metody. Je to ticho. Ticho, které se naučilo být normální. Ticho, které nám říká: „Nemluv o tom. Nezatěžuj ostatní.“
Ale ticho nevyléčí. Ticho jen způsobuje, že trauma přežívá. A přežívá v tělech, v srdcích, v dětských hrách, v nesvědomí, v nevysloveném zlosti, v nevysvětlitelném strachu.
První krok k uzdravení není žádná technika. Je to rozhodnutí: „Už nebudu mlčet.“
