První sezení psychoterapie často působí jako překvapení. Přijdeš s těžkou hlavou, plným srdcem a otázkami, které ti nikdo jiný nechce slyšet. A pak přijde druhé sezení. A třetí. A najednou se cítíš jinak. Možná lépe. Možná hůř. Ale jinak. To je normální. A to je právě tam, kde terapie začíná fungovat.
Co se děje mezi sezeními?
Nezapomeň: terapie nekončí, když odejdeš z kanceláře terapeuta. Většina změn se odehrává mezi sezeními. V tichosti domova, v dopoledním kávě, když se díváš z okna a přemýšlíš, proč ti tenhle člověk v práci stále dělá nároky. Nebo když se probudíš v noci a najednou si vzpomeneš na to, co ti řekl terapeut v pátek. To je právě ten okamžik, kdy se věci začínají přesouvat.Nejsi jediný, kdo si po druhém sezení říká: „Co jsem to vlastně řekl?“ Nebo: „Proč jsem to neřekl?“ Nebo: „Proč jsem se cítil tak zmateně?“ Tyto pocity neznamenají, že terapie nefunguje. Naopak. Znamenají, že se něco děje pod povrchem. Tvůj mozek zpracovává to, co jsi slyšel, co jsi cítil, co jsi neřekl. A to je důležité.
Druhé sezení: překvapení, které nečekáš
V druhém sezení často přijdeš s novým pocity. Možná jsi se po prvním setkání cítil uvolněnější. Možná jsi se cítil, že se nic nestalo. Možná jsi si říkal: „To bylo jenom povrch.“Teď přijdeš a říkáš: „Včera jsem se rozzlobil na svou matku za něco, co řekla před deseti lety.“ Nebo: „Nemůžu přestat přemýšlet o tom, co jsi řekl o tom, jak se snažím být dokonalý.“
To je terapie v akci. Terapeut neříká: „Teď budeme řešit tvou dětskou traumu.“ On se jen ptá: „Co tě teď nejvíc tíží?“ A ty odpovídáš. A pak se to prohlubuje. Nejde o to, co jsi řekl v prvním sezení. Jde o to, co se teď objevilo. Možná si všiml, že když ti někdo řekne „nemusíš se tak snažit“, cítíš se zklamaný. A teď si uvědomuješ, že to cítíš už od doby, kdy tě rodiče chválili jen za „dobré výsledky“.
Ve druhém sezení se terapeut neptá: „Co jsi udělal od našeho posledního setkání?“ Ptá se: „Co se stalo, když jsi se vrátil domů?“ A to je rozdíl. Nejde o to, jestli jsi napsal deník nebo dělal meditaci. Jde o to, jak se změnila tvá reakce na běžné věci.
Třetí sezení: začínáš vidět vzorce
Třetí sezení je často ten okamžik, kdy se všechno trochu zpomalí. Nejsi tak emocionálně rozvážený jako v prvním. Nejsi tak zmatený jako ve druhém. A najednou si uvědomíš: „Tohle se mi stává vždycky.“Možná si všiml, že v každém vztahu - s přáteli, s kolegy, s partnerem - se stejným způsobem chováš. Vždycky se snažíš být ten, kdo všechno vyřeší. Vždycky se cítíš vinen, když někdo přijde s potížemi. Vždycky se zdržuješ, když bys měl říct „ne“.
To je ten bod, kdy terapie přechází z „proč se cítím špatně“ na „jak se to opakuje“. A to je první skutečná změna. Nejde o to, že bys náhle přestal být úzkostný. Jde o to, že už víš, kdy a proč se ta úzkost objeví. A to je moc.
Terapeut ti teď neříká: „Zkus to jinak.“ On ti říká: „Všiml jsi si, že když se cítíš přehlížený, začneš se přizpůsobovat?“ A ty říkáš: „Ano.“ A pak se to zastaví. A je tam prostor. Prostor, kde můžeš říct: „Ale já to dělám proto, že jsem se tak naučil.“ A to je začátek nového způsobu.
Je normální cítit se hůř?
Ano. Je naprosto normální.Někteří lidé se cítí lépe po prvním sezení. Jiní se cítí hůř po třetím. A to není chyba. Je to signál. Když začneš přiznávat, že jsi zklamaný, že jsi ztratil důvěru, že se bojíš být sám se sebou - tyto emoce se neodpouštějí jen tak. Musíš je nejprve cítit. Víc než kdykoli předtím.
Terapeut neříká: „To je v pořádku.“ On říká: „Co se stalo, když jsi se cítil takhle?“ A ty odpovídáš. A pak se to stane částí tvé příběhu. Ne něčeho, co máš „vyřešit“. Ale něčeho, co poznáváš.
Nezapomeň: terapie není o tom, aby ses cítil vždycky dobře. Je o tom, aby ses cítil pravdivě. I když je to nepříjemné.
Co dělá terapeut?
Terapeut není kouzelník. Není psycholog, který ti řekne, co máš dělat. Není ani přítel, který ti řekne, že všechno bude v pořádku.Terapeut je ten, kdo ti dá prostor. Prostor, kde můžeš říct: „Nevím, jak se cítím.“ Kde můžeš plakat. Kde můžeš zmlknout. Kde můžeš říct: „Tohle jsem nikdy nikomu neřekl.“ A on ti neříká: „To je špatně.“ On ti říká: „Děkuju, že jsi to řekl.“
V druhém a třetím sezení terapeut sleduje: Jak reaguješ na otázky? Když se změní témata, kde se zadrhneš? Když se zmíníš o rodičích, co se stane s tvojí tělo? Zatížíš se? Změníš hlas? Zmlkneš?
Tyto drobnosti - ty, které si nevšimneš sám - jsou klíč. Terapeut je jako detektiv, který hledá stopy. Ne proto, aby tě „vyřešil“. Ale proto, aby ti pomohl vidět, jak se sám necháváš ovlivňovat.
Neexistuje „správný“ způsob, jak se terapie má dít
Někdo potřebuje 12 sezení, aby začal mluvit o svém otci. Někdo potřebuje 20, aby si dovolil říct: „Nemusím být silný.“ Někdo si po třech sezeních řekne: „Už to vím. Už to nechci řešit.“ A to je také v pořádku.Terapie není test. Není série úkolů, které musíš splnit. Je to cesta, kterou jdeš s někým, kdo ti neříká, kam máš jít. Jen ti dává ruku, když se cítíš, že se můžeš ztratit.
Neexistuje „správný“ počet sezení. Neexistuje „správný“ způsob, jak se cítit. Jediné, co je důležité: jsi upřímný. A jsi tam. I když je to těžké. I když se cítíš zmateně. I když se bojíš, že to nebude fungovat.
Co dělat, když se cítíš ztracený?
Pokud ti přijde, že druhé nebo třetí sezení ti nic neříká, nebo se cítíš, že to všechno nemá smysl - napiš si to. Nebo řekni to terapeutovi. Nejde o to, že máš „něco správně udělat“. Jde o to, že máš právo být zmatený.Pokud se cítíš, že terapeut nechápe, řekni to. Pokud se cítíš, že se to nezdá důležité - řekni to. Pokud se cítíš, že to nechceš dělat - řekni to. To je právě to, co terapie potřebuje: tvá pravda. Ne tvá „správná“ odpověď.
Největší chyba, kterou lidé dělají v terapii, je, že se snaží být „dobrý klient“. Nejsi klient. Jsi člověk. A člověk nemá být „dobrý“. Musí být přítomen. A to stačí.
