Psychoterapie ARFID: Co to je a jak pomáhá při poruchách příjmu potravy

Psychoterapie ARFID, porucha příjmu potravy, kdy člověk vyhýbá jídlu z důvodů jako strach, necitlivost na chutě nebo zážitky s jídlem, a ne z obavy o tělo. Also known as avoidant/restrictive food intake disorder, it is not about wanting to be thin—it’s about food feeling unsafe, boring, or overwhelming. Tento typ poruchy se často přehlíží, protože nevypadá jako anorexie nebo bulimie. Lidé s ARFID nejedí nebo jídí jen několik druhů potravin, protože se bojí zvracení, zácp, zápachu, textury nebo prostě nevnímají hlad jako signál. Je to skutečná psychická překážka, ne lenost nebo výběr.

Co se skrývá za tímto chováním? Často to není kontrola těla, ale interocepce, schopnost vnímat tělesné signály jako hlad, sytost, bolest nebo srdcový tep. Lidé s ARFID často nevědí, co jejich tělo cítí. Jejich mozek nezpracovává tyto signály správně, takže jídlo přestává být přirozeným potřebou a stává se hrozbou. To je, proč psychoterapie ARFID nezačíná dietami, ale emocionálním hladem, pocitem, že jídlo je spojené se strachem, stydem nebo vzpomínkami na špatné zkušenosti. Když se člověk naučí rozpoznat, co ho skutečně trápí—není to hlad, ale úzkost, vzpomínka, nebo pocit, že jídlo je „špatné“—začíná změna.

Psychoterapie ARFID se nezaměřuje na váhu, ale na vztah k jídlu. Pracuje se s pocity, které jídlo vyvolává, s tělesnými reakcemi, se zkušenostmi z dětství. Používají se techniky jako uzemnění, které pomáhají tělu zklidnit reakci na jídlo, nebo interocepční trénink, který pomáhá znovu naučit tělo poslouchat své potřeby. Není to rychlá cesta, ale je to ta jediná, která opravdu funguje. V Česku se tato terapie stává dostupnější, ale mnoho lidí jí hledá mimo, protože neví, že existuje.

V našich článcích najdete praktické příběhy, jak se lidé vypořádávali s ARFID, jak se naučili jíst znovu, jak se vypořádávali s rodinným tlakem a jak se vrátili k přirozenému jídlu bez diet a omezení. Najdete zde i informace o tom, jak se liší ARFID od jiných poruch příjmu potravy, co dělat, když vám terapeut řekne, že to není „skutečná porucha“, a jak najít terapeuta, který to opravdu chápe. Tady nejsou žádné záchranné triky—jen reálné cesty zpět k jídlu, které nebojíte.