Narcistická porucha osobnosti: Co to je, jak se projevuje a kdy pomůže psychoterapie

Co je vlastně narcistická porucha osobnosti, psychologická podmínka, kdy člověk trvale potřebuje vnější potvrzení své výjimečnosti a má obtíže s empatií. Also known as narcisistická osobnostní porucha, it není o tom, že někdo je sebevědomý nebo ambiciózní – je to o tom, že vnitřní pocit hodnoty je tak křehký, že celý život musí být postaven na kontrole, převaze a vyhýbání se zranitelnosti. Mnoho lidí si myslí, že jde o lidi, kteří se všechno dělají, aby vypadali důležití. Ale ve skutečnosti je to často opak – lidé, kteří se bojí, že když někdo uvidí jejich skutečnou podobu, zahodí je. A proto musí být vždy v první linii, vždy správní, vždy na vrcholu.

Tato porucha se projevuje nejen v zneužívajících vztazích, ale i v každodenních interakcích. Když někdo přestane poslouchat, když se obrátí na vlastní potřeby, když neumí přiznat chybu – to není jen hrdost. To je obrana proti tomu, co se skrývá uvnitř: pocit, že jsi nedostatečný. A proto se lidé s narcistickou poruchou často vyhýbají hlubokým vztahům, protože každý skutečný kontakt by mohl odhalit to, co se snaží schovat. Ale to neznamená, že nebojí. Naopak – bojí se víc než kdokoli jiný. Jen neumí to říct. A to je přesně ten bod, kde může začít psychoterapie.

Psychoterapie není o tom, aby někdo změnil svou osobnost. Je o tom, aby se člověk naučil přijmout svou zranitelnost, bez toho, aby se musel předstírat, že je dokonalý. To vyžaduje čas, bezpečí a někoho, kdo neodmítá, když se někdo „rozpadne“. A právě proto je terapie pro tyto případy tak důležitá – protože většina lidí s touto poruchou nikdy neviděla, že by mohli být milováni za to, kdo jsou, ne za to, co dělají.

Co najdete v článcích níže? Příběhy o tom, jak se lidé s tímto vnitřním konfliktem vypořádávají – někteří se snaží přesvědčit druhé, že jsou v pořádku, jiní se snaží přesvědčit sebe sama, že to vůbec nevadí. Někteří zjistí, že jejich zneužívající vztahy mají stejný vzor jako jejich vnitřní hovor. A někteří se konečně odváží říct: „Možná jsem nebyl vždycky ten, kdo jsem si myslel.“ To je začátek.